48 Portaits

• 𝟭𝟵𝟭𝟮 Bavorský pavilon se přejmenovává na pavilon Germania a stává se součástí benátského bienále.
• 𝟭𝟵𝟯𝟴 Německý pavilon prochází neoklasicistní úpravou, kterou zařídili nacisté.
• 𝟭𝟵𝟳𝟮 Gerhard Richter představuje v Německém pavilonu 43 portrétů z díla “48 portrétů” slavných mužů.
• 𝟮𝟬𝟮𝟮 The Wa se vloupá do pavilonu, aby tam vyvěsil 43 portrétů z jeho díla “48 portrétů” neznámých psů.
• 𝗢𝗱 𝘃𝗲𝗰̌𝗲𝗿𝗮 𝟮𝟯. 𝟲 . 𝟮𝟬𝟮𝟮, 𝗧𝗵𝗲 𝗪𝗮 𝗽𝗿̌𝗲𝗱𝘀𝘁𝗮𝘃𝘂𝗷𝗲 𝟰𝟴 𝗳𝗼𝘁𝗼- 𝗽𝗼𝗿𝘁𝗿𝗲́𝘁𝘂̊ 𝗻𝗲𝘇𝗻𝗮́𝗺𝘆́𝗰𝗵 𝗽𝘀𝘂̊ 𝘃 𝗚𝗮𝗹𝗲𝗿𝗶𝗶 𝗞𝗮𝗿𝗽𝘂𝗰𝗵𝗶𝗻𝗮, 𝗥𝘆𝗯𝗻𝗮́ 𝟮𝟮, 𝗣𝗿𝗮𝗵𝗮 𝟭, 𝘃 𝗖̌𝗲𝘀𝗸𝗲́ 𝗿𝗲𝗽𝘂𝗯𝗹𝗶𝗰𝗲.

Každá myšlenka vyžaduje tvář, ikonu nebo idol. Jinak jí chybí kanály, kterými by se dostala k davům. Některé myšlenky jdou dál a vytvářejí architekturu myšlenek, aby je reprezentovaly a šířily mezi lidmi. Jakmile jsou jednou vytvořeny, pokračují, dokud je někdo kriticky nepřehodnotí nebo dokonce nezničí. V tu chvíli vzniká potřeba nových ikon.

Přišlo mi, že pokud mám psát o zásahu The Wa do Německého pavilonu, musím se vrátit v čase a prozkoumat příběh Gerharda Richtera vystavujícího obrazy bílých eurocentrických mužů. Pravda. Ukázalo se však, že tato cesta mě zavedla ještě dál, až na samý počátek myšlenky národních pavilonů obecně a konceptu národního státu vůbec. Ale vraťme se k faktům. Když se instalace The Wa vloudila do pavilonu na začátku jara 2022, byla vytvořena jako podvratné gesto opakování, které pochází z proslulého díla z roku 1972. 48 portrétů údajně slavných mužů bylo vyměněno za 43 portrétů zcela neznámých psů z útulků, vytvořených v průběhu pěti let. Výstava se setkala s poměrně ostrou reakcí italské policie a díla byla zabavena.

Ze zvědavosti jsem se pokusil naučit nové psí idiomy skrývající se v hlubinách angličtiny. Hádejte co, kdyby psi měli hlas, nejspíš by se jim drtivá většina z nich nelíbila. Dog-eat-dog, dog days a doghouse zní vždy poněkud pejorativně. Nakonec možná najdeme i černého pudla - představitele samotného ďábla, který přichází za Faustem, nebo tříhlavou psí příšeru, která nás čeká u bran podsvětí. Špatná zpráva pro ty z vás, kteří se po přechodu plánujete připojit k Hádesovi, rozlučte se se svými domácími mazlíčky, protože všichni psi jdou do nebe.

Jakmile se ponoříme hlouběji do hlavolamu historických odkazů, možná ve vztahu k dílu The Wa najdeme odpověď na otázku: "Proč psi?". Projděme se napříč staletími k dalšímu obrazu z evropského kancionálu - Venuši z Urbina od Vecellia, známého spíše jako Tizian. V rohu postele vedle nohou bohyně lásky spí schoulený malý pes. Vždycky mě zajímalo, co představuje, až jsem zjistil, že tento mazlíček je alegorií ctnosti nevinnosti. Vždyť v kontrastu s arogantní přítomností vysokých a mocných lidí (zosobněných Venuší) zůstává příroda nevinná a bez hlasu. To je klíč k pochopení díla a jeho významu v širším kontextu, ale než se k tomu dostaneme, poslechněme si našeho starého známého Gerharda Richtera.

Zajímá mě bezeslovná řeč těchto obrazů. Hlavy, i když jsou plné literatury a filozofie, se stávají zcela neliterárními. Literatura je znehodnocena, osobnosti se stávají anonymními. To je pro mě v tomto případě důležité.

Následující citát rozvíjí soubor prací, které se údajně vyhýbaly ideologickému významu a soustředily se pouze na vzhled portrétů neboli, je činily bezhlasými a průhlednými. Jeho tvrzení stářím zkysla. Dnes má každý člověk z portrétů rozsáhlou stránku na Wikipedii a lze ho poznat. Navíc, pokud Richterovo gesto bylo jakýmsi "návratem k figuraci, zdiskreditované a opuštěné v poválečném malířství“, nemůžeme se dnes vyhnout afiliaci mezi některými mysliteli, které na plátně zobrazil, a "výdobytky" moderního světa, jakým je atomová bomba. I když některé z tváří na první pohled nepoznáme, celkově portréty představují pomník lidskosti ukazující světlé i temnější stránky kultury člověka. Téže kultury, která přišla s nápadem vytvořit Bienále v Benátkách, a téhož člověka, který vedl úpravu pavilonu tak, aby reprezentoval prohlášení nacistického Německa. Není třeba být jaderným fyzikem, aby si člověk uvědomil, že Němci pravděpodobně nemají z nacistické minulosti, která v Giardini zanechala stopu, radost. V průběhu posledních třiceti let se několikrát pokusili o jeho dekonstrukci, ať už zbouráním jednoho patra (Germania od Hanse Haackeho v roce 1993), umístěním další budovy uvnitř pavilonu (Bungalow Germania kurátorů Savvase Ciriacidise a Alexe Lehnerera v roce 2014), výměnou pavilonu s Francií (2013), jeho uspořádáním jako děsivého Chrámu strachu... (Christoph Schlingensief v roce 2011) nebo nakonec jeho přeměnou v (de)staveniště (Maria Eichhorn, 2022). Efemérních 43 portrétů psů přesahuje rámec reprezentace zájmu o nelidské aktéry největšího bienále na světě. Vnímám je - každého z nich zvlášť a každého jako celek - jako zrcadlo, které mi umožňuje podívat se na sebe sama.

Hluboké a nevinné oči nejlepšího přítele člověka to všechno snesou. Psí tlamy připomínají bezhlasé žihadlo výčitek. Nemohou mě soudit ani mi radit, a přesto mě jejich přítomnost nějakým způsobem tlačí k tomu, abych zpochybnil svůj status nadřazené bytosti, pána, pomocníka, člověka, tedy někoho, kdo je schopen se změnit a být skutečně chytrou třtinou namísto nejnebezpečnějším druhem.