Matěj Olmer

From Entropy to Melancholy

9.6.2022 — 14.8.2022
Vernisáž 9.6.2022 18:00

kurátor/ka:
Pavel Kubesa

  • Bys i vábněji znal nežli sám Orfeus
  • loutny ovládat zvuk, jemuž les naslouchal
  • zda se navrátí krev v beztělý přelud zas, ...
  • Krutý věru to los: zmírní se, sneseš-li,
  • sneseš-li co již napravit nemožno
  • – Horatius, Ódy, I.24

Pod klenbou ouvertury Wagnerovy opery Tristan a Isolda rozehrává Lars von Trier jednu z nejpodmanivějších filmových básní coby úvodní sekvenci svého snímku Melancholia (2011), jakési apoteózy lidského zmaru a kardinálního konce, po kterém pohasne jediný – byť právě ten náš pozemský – život ve Vesmíru. Byl to onen „Tristanův akord“, který Wagnerovu ouverturu otevírá a který předznamenává důležitý pohyb od tradiční tonální organizace, jakýsi úskok od harmonie směrem k atonalitě: k dominanci pouhého „zvuku“, k tenzi, ke vzdalování elementárních notových částí, nikoli k harmonickému celku a uvolnění, ale k roztříštění, k rozpadu, ke ztrátě, k „neuspořádanosti“: tj. k rostoucí entropii.

Koncept entropie, původně ve fyzice umožňující formulaci druhé hlavní věty termodynamiky, nám říká, že uzavřené systémy spějí ke stavu s maximální mírou neuspořádanosti. Entropie, z řeckého εντροπία („směrem k“), tak coby veličina zavádí do fyzikálního popisu světa a vesmíru myšlenku směru toku času – šipku času. Ta nám říká, že přírodní procesy ve světle teorie rostoucí entropie nemohou být časově reverzibilní, nýbrž nevratně směřují právě k rovnovážnému stavu s maximální entropií – tj. k maximální míře neuspořádanosti celého systému. Celý vývoj vesmírů pak směřuje k okamžiku, v němž již nebudou existovat žádné „uspořádané“ objekty jako obrazy, dalekohledy, lidé, planety hvězdokupy a černé díry, ale jen náhodně rozptýlené neuspořádané subatomární částice s nulovou volnou energií neschopné vykonávat práci. Takto rozpadlý Vesmír dospěje ke své „tepelné smrti“ a „již nikdy se nic víc nestane“.

Matěj Olmer se právě takovéto entropii, šipce času či vyhasnutí vesmíru naplno věnuje. Olmera zajímá řád přírody, řád kosmu a nikoli analogie a metafory entropie ve společenských vědách či teorii umění. Jeho zájem bytostně kosmologický. Ale i přesto se v tomto zaujetí pouští do své vlastní poetické interpretace důsledků fyzikálních popisů univerza. Byla to Dürerova mědirytina Melencolia I. (1514), která jej přivedla k melancholii nikoli jen jako k psychologické či emocionální kvalitě, ale k melancholii jakožto ke kosmologické konstantě. V jeho přemýšlení rezonuje anti-antropocentrická („ontologicky objektově orientovaná“) perspektiva, která odmítá privilegované postavení lidského subjektu v systému věd a dovoluje Olmerovi přisuzovat pocit melancholie jakékoli organické či neorganické entitě. Vždyť smutným přeci může být i kámen, smutnou může být hvězda, souhvězdí i galaxie. Vše i Kosmos samotný může zachvátit melancholie nad jeho nezvratným rozpadem a osudem „věčné zimy“.

Melancholie je pro Matěje Olmera výsostnou strategií vnímání a zakoušení světa pod světlem šipky času. Je všudypřítomnou kvalitou, stává se ale nejen reakcí, ale také tvořivou silou. A jako taková nám umožňuje v rozpadajícím se systému směřujícím k neuspořádanosti vytvářet alespoň pomíjivé předměty uspořádání: například umění. Olmerovy obrazy entropický kaskádovitý rozpad volně tematizují, ale spíše nežli po formální ilustrativnosti, touží po emocionálním napojení na prameny univerzální melancholie.

Výstava se uskuteční v rámci prvního ročníku multigalerijního výtvarného festivalu s přesahem do veřejného prostoru - Wall Street! Partnerské instituce festivalu jsou Chemistry Gallery, Villa Pelle, Bold Gallery.