Sním příliš o tom co se nikdy nestane

‚‚Si bohyňa, my všetky sme!‘‘ zní povzbudivý výkřik jedné nejmenované influencerky k jejím sledujícím. Obrat k sobě samému jako pomyslnému osobnímu božstvu je součástí širšího tématu životního stylu moderní západní společnosti, ke které lze řadit různé pojmy: kult jedince, kult vnitřní síly, kult hlavně-zůstat-sama-sebou, kult som-bohyňa. Dnes to nejsou bohové, ke komu se modlíme a koho uctíváme, ale my sami. Mýtus hrdiny zároveň přestal znamenat, že hrdinou v příběhu může být pouze jedna osoba – dnes jím může být každý. Postava nadpozemského boha a lidského hrdiny se slila v neforemnou hmotu, pro kterou je dnes odvážným činem přelít se dalšího dne a nerozpustit se v záplavě motivačních videí na TikToku a Instagramu. Návody na to, jak a ke komu se modlit, lze dnes snadno dohledat na internetu, který reprezentuje svatou knihu současnosti. Například jeden nejmenovaný online lifestylový magazín radí mít doma oltář. Už dlouhou dobu totiž není oltář považován jen za nástroj k uctívání božstva, ale i za ‚‚možnost k rozjímání‘‘, ‚‚uvědomění si vlastních hodnot‘‘ a ‚‚řádu v životě‘‘ – v lifestylovém slovníku možnost k tzv. chvilce pro sebe.

Současná instalace v Aquariu Rhizome se představě oltáře přibližuje. Umělkyně Šenay Kobak ve své tvorbě pracuje s úryvky textů, materiálů a skic – vlastními vjemy z okolí, které následně přetváří v jakési předměty osobního kultu, když je poté dále tvaruje do uměleckých děl. Používání tajného jazyku, který se jimi důmyslně proplétá jako vlákno z ovčí vlny, nabývá v dílech mystického rozměru a přetváří je do téměř sakrálních objektů. V instalaci jejich pomyslným i doslovným umístěním na piedestal Šenay Kobak vědomě formuje oltář jako ideu reprezentace vlastního světa a zároveň si pohrává s definicí fenoménu kultu vlastního já dnes. Narušování hranice mezi sakrálním a profánním současně dává prostor otázce: může být vitrína Aquarium Rhizome podobným způsobem také jedním z oltářů současné společnosti?