The Shields of Tears

M1 = Marie / D = dílo / M2 = Mariana

• M2: Co tě napadne jako první když se řekne štít?
• M1: Safe-space, zátarasa.
• D: Funkce. Chráním, pečuji.
• M2: Jaký způsobem?
• M1: Důležité jsou dvě strany štítu-objektu. Ta jedna chránící, pevná a druhá pečující, měkká. Dílo je třeba vnímat a vidět z obou stran, jinak postrádá svůj smysl.
• D: Pevná je ta nepřátelská. Chráním všechny, kdo jsou uvnitř, proti těm, co jsou venku. Tou vnitřní se snažím dát najevo bezpečí. Textil jako materiál, co se dotýká těla, objímá ho a zatepluje.
• M2: Svojí funkcí ale zároveň vytváříš bariéru, hranici.
• D: Hmm.
• M1: O tom to právě je. Co předat dál ven, kde je ta hranice. Hranicemi zároveň utváříš prostor, architekturu. Prostředí okolo tebe hraje roli v tom, jak se cítíš.
• D: Líbí se mi představa, že funguju jako objekt, za který se můžeš schovat. Navlékneš mě jako druhou kůži, použiješ mě jako paravan. Nikdo neuvidí, co se děje za mnou.
• M1: To je pro mě zásadní. Sebe-uvědomění skrze tento štít-objekt. Abstrahuješ ho jen do objektu, do kterého vložíš svůj pohled, přístup. Je to dílo nezatížené jinými příběhy, jen tím tvým. Objekt stvořen pro jakýkoliv prostor, nemá své přesné instalační řešení. Přizpůsobuje se lidem i okolí.
• M2: Svým způsobem mi tahle instalace přijde hodně feminní – bavlnky a ta měkkost, utahování štítu jako korzetu, je tam i čitelná rukodělnost. Líbí se mi, že v ní vidím tebe jako autorku.
• D: Takhle to zní, že bez umělkyně jsem jen prázdný objekt.
• M1: Jsi a nejsi. Bez toho, co do tebe vkládám já, můžeš mít úplně jiný význam. Pro někoho můžeš být hned vnímatelný jako funkční objekt, pro někoho jako obraz, list, květ, kus imaginárního oděvního střihu, korzetu, …
• M2: Co je pro tebe v téhle instalaci nejdůležitější?
• M1: Vnímat dílo tak, jak je mnou zamýšleno, ne, čím se může jevit být.
• D: Mám dvě strany!