Aster Asteryka

Oceán vyplavuje jemnou květinovou síť. Rostlina má černou, sametovou barvu. V temnotách vod se shlukuje v kolonie a tvoří nepropustné zdi. Květy jsou páskovité, nápadně řasnaté. Některé okvětní lístky jsou natolik průhledné, že skrze ně proniká dopadající světlo a září již z dálky. Upoutávají oko. Dívka absolvuje svou každodenní ranní procházku po pláži. Utápí se v temných hlubinách myšlenek. Bosým chodidlem se zamotává do jemné květinové sítě, skrze kterou se žádná živá bytost nemůže dostat. ,,Co to… ?! Vytrvalá ponořená dvoudomá herba, oddenek je plazivý, pokrytý vláknitě rozpadlými zbytky odumřelých listů. Čeleď hvězdnicovité. Aster Asteryka…” Květina zůstává věrná oceánu. Vlny ji láskyplně omývají a volají zpátky. Dívka si rostlinu odnáší s sebou domů.

Ukládá ji do obřího akvária. Rostlina se vlní, shlukuje svoje jednotlivé rhizomy a stíní. Části propouštějící světlo občasně hází blyštivé odlesky. Dožadují se pozornosti. Dívka několikrát denně obchází akvárium a láskyplně k rostlině promlouvá. Konečně nalézá lék na svou samotu.

Jednoho dne květina zmizí. Není jasné kam ani proč. Zanechává akvárium hlučně prázdné. “Nejpravděpodobnějším vysvětlením musí být její postupný rozklad způsobený bakteriemi a plísněmi, zakončený kompletním rozpadem v prach,” uvažuje dívka. “Detritus, odumřelá organická hmota, potom poslouží jako potrava pro vodní bezobratlé živočichy a zaujme důležitou roli v ekosystému.” Květina je navrácena oceánu. Dívka zůstává sama.