Blackout

Obrazový cyklus Lucie Jindrák Skřivánkové (1982) vytvořený pro výstavu v Karpuchina Gallery má povahu a intenzitu extrémního gesta a blíží se absolutní temnotě. A to doslova i metaforicky. Absolventka ateliéru Michaela Rittsteina na pražské AVU jím na první pohled zdánlivě popřela svůj předchozí výraz, ale ve skutečnosti svým obrazům přidala novou kvalitu a otevřela je odlišným směrem. Své typické náladové abstrakce v pastelové barevnosti dynamizované hutnou strukturou z omítkových past totiž začala v poslední fázi nekompromisně přetírat černou. Nejde přitom o recyklaci starších pláten, ale o zbrusu nové a pečlivě prokomponované práce. Tímto způsobem jakoby své malované energetické toky opravdu „vypínala“ ve smyslu blackoutu a vkládala do nich energii jiného druhu.

Temná clona na jednu stranu zdůrazňuje reliéfní složku její malby, na druhou podtrhuje i nepatrné průsvity podkladu, takže zřetelně mění náhled na vizuální priority i výpovědní hodnotu obrazů. Přidává akcent na hloubku, vrstevnatost, vážnost a především katarzní rozměr, který odpovídá tématu partnerských i obecně lidských vztahů, jež se k malbám vážou. Koloristka se v Lucii Jindrák Skřivánkové ale nezapře ani v tomto případě, takže nepřekvapí, že pracuje s různými druhy černé barvy. Jednou z nich je i „nejčernější matná barva ve známém vesmíru“, která má pohlcovat až devadesát devět procent veškerého světla. Vznikla jako umělecká reakce na exkluzivní smlouvu Anishe Kapoora na používání Vantablacku, „nejčernější černé na světě“. S britským ultračerným akrylátem smí naopak pracovat každý - vyjma Kapoora.