Převaděč Spojitosti

Výstava je úvodní expozicí v nově vzniklém výstavním prostoru KG Gate, který se profiluje jako galerie primárně koncentrovaná na virtuální a digitální umění. Čtveřice autorů zde prezentuje díla, která přetékají mezi platformou materiálního a digitálního světa, atakují naši běžnou hmotnou realitu průnikem do nových dimenzí otevírajících se ve virtuálním prostoru.

Julius Reichel představuje jakousi anachronickou relativizaci fenoménu virtuality. Jeho objekt Manual Network je skutečným manuálním objektem, ručně vyhotovenou sítí, která odkazuje k provázkovému písmu. Jako každé umělecké sdělení má svůj vlastní kód, individuální jazyk umělce, tak i Julius vytváří vlastní komunikační systém. Manual Network je vlastně uměleckým metajazykem. Sledovat však můžeme nejen jeho fyzickou formu zjevení, ale zároveň virtuální alterego, 3D sken, respektive jeho projekci. Neubráníme se vzpomínce na samotné počátky konceptuálního umění a ikonické One and Three Chairs Josepha Koshuta. I Julius tak znovu boří tradiční pojetí obraznosti. Předkládá nám tedy nejen objekt sám, ale také jeho zprostředkovanou formu, vlastně zpodobení zpodobení nebo sdělení na druhou.

Alexandr Martsynyuk prezentuje digitálně materializovaný objekt hybridního těla, lidské postavy transformované do podoby mravence. Kafkovské téma proměny je však v případě tohoto původem ukrajinského umělce nevyhnutelně opředeno sítí aktuálních konotací. Dotýká se proměny člověka v čase apokalypsy, destrukce forem humanity, metamorfózy lidství , jeho křehkosti a zranitelnosti. Objekt, který vznikl díky digitálním nástrojům materializujícím virtuální podobu této sochy, tak tvoří v expozici, co se technologické geneze týče, protipól objektům Juliuse Reichla, jde opačným směrem od virtuálního k hmotnému.

Radka Bodzewicz pracuje s nástroji augmentované reality. Tradiční malba se díky možnostem média rozšířené reality vylupuje ze sevření hmoty. Z tradiční malby, limitované materiálními charakteristikami tohoto média, tak pomocí dnes už snadno dostupného softwaru, vyvstává nová dematerializovaná skutečnost. Malba vstupuje do prostoru, nárokuje si třetí, a v případě pohybu i čtvrtou, dimenzi. Na rozdíl od virtuální reality však zůstáváme stále v kontaktu s nám známým světem, hranice iluze jsou přesně stanoveny. A my máme možnost sledovat poetické sureálné zjevení. Efemerní objekt, prchavou stopu příběhu téměř skutečného a přesto neexitujícího, jako chůze na ostří snu.

Nejdál se ve vnoření do virtuálního světa vydal italský umělec Olia Svetlanova. Roku 2017 se zrodil jako avatar artist, kdy vystoupil z role autora a reinkarnoval se ve fluidní bytost zakotvenou ve světe virtuální reality. A tak nejen esence jeho tvorby, ale samotná podstata toho umělce je virtuální. Pracuje s CGI - počítačem generovanou grafikou a věnuje se tělesnosti, jejímu vizuálnímu rozkladu a znovuzrození. Vnímání těla je zde esteticky blízké barokním obrazům, kdy byla tělesnost prostředníkem mystiky, kdy vše bylo nepravé a zároveň pravější než skutečnost.

Tyto čtyři různé tvůrčí polohy, v nichž se misí tekuté písky nám důvěrné známého světa a jeho donedávna tradičního uchopení v hmotě s bezrozměrným a takřka neomezeným digitálním prostorem jsou nejen první galerijní sondou do oboru prezentace virtuálního umění. Nabízejí ale také blízké setkání s tvorbou progresivních umělců, jejichž společná přítomnost v tomto prostoru je výrazem rozpouštění mnoha hranic.