Po noci přijde ráno

Monochromní stříbrné plochy, evokující svět abstrakce, na první pohled neodkazují na nic jiného než na sebe sama. V kontextu dosavadní fotografické tvorby Alžběty Jungrové proto mohou tyto práce působit cizorodým dojmem; jejich podoba ovšem ztělesňuje určité vykročení směrem k tvůrčímu experimentu, jehož prostřednictvím se Alžbětina fotografická tvorba posouvá stále zřetelněji do umělecké roviny. Pod neosobními monochromy se skrývají autorské koláže, jimž se autorka v posledních letech věnuje. Jejich obal, vytvořený pomocí graffiti sprejů, potom odkazuje k její sounáležitosti se soudobou uměleckou a graffiti scénou, která stojí na pozadí jejího postupného přerodu zájmu od dokumentární fotografie směrem k utváření komponovaného fotografického obrazu.

V průběhu vernisáže jsou diváci vyzváni, aby vstoupili do tvůrčího procesu a podíleli se na odhalování skrytých fotografií. Princip jejich odkrývání je inspirován loterijními losy, tento proces však autorka také vnímá jako odraz životního očekávání – v obou případech netušíme, co nás čeká pod povrchem, budoucnost a její poselství nám zůstává skryto. Během procesu se z neprostupné sterilní plochy vylupují útržky figur, nápisů nebo prostředí. Potkávají se tu fotografie jejích přátel, pocitové záznamy s fotografiemi pouličního života, pořízené během jejích cest v různých koutech světa. Tento proces rozkrývání v sobě nese silné existencialistické konotace a ve své podstatě je velmi intimní, neboť odkrýváme fragmenty Alžbětina fotografického deníku posledních tří let.

Jemně stylizovaná barevnost a světelnost, ale i princip prostupování a zrcadlení jednotlivých momentů, dodávají kolážím surreálně tajemné napětí, odkud se pro diváka stávají ještě méně dekódovatelnými a jejich celková podoba stejně jako přesný obsah zůstává divákům skryt. Primárně tedy zůstávají součástí subjektivního a intimního světa autorky, i z toho důvodu k nim žádný podrobnější výklad nepodává a divákům tak ponechává prostor pro vlastní imaginaci. Pro čtení koláží je tedy stěžejní jejich emocionální rovina; jsou nositeli různých nálad a emocí, jež určitým způsobem definují existenci nebo neexistenci lidského štěstí a naplnění životní cesty, která mnohdy přináší „hořká” zklamání. Nicméně určitá popová gesce s konotací stíracích losů a stříbrná vrstva graffiti sprejů napovídají, že Jungrová toto bilancování nevnímá fatálně, ale s nadsázkou a vědomím, že pozitivní momenty lze hledat i v malých nenápadným životních radostech, které tak ovlivňují jemné odstupňování mezi životní nadějí a deziluzí. – Barbora Ropková