Dead Inside Will Never Die

Matěj Janák (*1988), je pražským obyvatelům důvěrně znám aniž by si to uvědomovali. Do této chvíle rozvíjel svou volnou tvorbu převážně vně galerijního prostředí. Archetypální situace přeskupení pouličního umění do kontextu galerie ale nenastala. Pro svou první výstavu Dead Inside Will Never Die, vytvořil intuitivně narativní prostorovou scénografii, která provází diváka ne- jednosměrnou cestou po autorově osudu.

“ První autorská výstava Matěje Janáka (1988) je koncipovaná trochu jako cesta. Ne náhodou má proto rozvolněná expozice svůj začátek a konec v podobě dvou volně zvazbených instalací, které spojuje soubor technických obrazů. Obě zastavení – ve formě střídmě definovaných prostředí – jsou navázaná na osobní mytologii a týkají se procesu sebepoznání a sebeurčení. V tomto ohledu má Janákovo „subjektivní“ snahu překlopit se do objektivního, a osobní zkušenost tendenci se nenápadně stát součástí obecně sdíleného kolektivního vědomí.

Vizualizované prostředí navíc umožňuje faktické uvědomění si sebeanalytické situace ukotvené ve skutečnosti výhradně v mentální rovině. Jestli se v hovorové řeči pro náročné životní okamžiky běžně používá metaforické slovní spojení „projít si něčím“, výstava se pokouší něco takového převést z abstraktní do reálné podoby. Jednotlivé artefakty, které se pohybují v relativně široké škále od cenzorsky přeformulovaných úředních vyrozumění a soudních obsílek, přes mechanické optické rastry po zrcadlové technologie, představují různé možnosti sdělení založené jak na myšlenkových pochodech, tak na fyzickém prožívání.

Na první pohled ne příliš patrnými, ale možná o to významnějšími společnými jmenovateli se pak zdají být především principy neočekávané chyby, příčiny a následku anebo překračování hranic, jejichž nejčastějším důsledkem bývá právě změna. Matěj Janák se nesnaží vytvořit poučkami zatížený racionalizovaný intelektuální konstrukt, jeho přístup je naopak intuitivní, založený na nesnadno definovatelných pocitech a emotivních stavech. Tím o co tu jde především, je ale divák. Teprve jeho přítomnost v mírně kontemplativní mírně interaktivní expozici dává výstavě smysl. Vždyť k čemu je cesta, když po ní nikdo nejde? Zvlášť taková, která vede od sebe k sobě. “ – Radek Wohlmuth