Výstava, která nebude focena

Adam Štech, znám svým odkazováním a interpretací uměleckých „-ismů“ první poloviny 20. století, se ve vystavené trilogii nyní obrací nově k narativům a formálním řešením posledních „velkých vyprávění“ socialistické estetiky, se kterými se vypořádává dynamickým bojem obsahu a soupeřící formy. Julius Reichel vstupuje do prostoru galerie s jakousi “prostorovou skicou”, vícedimenzionální malbou v prostoru, která problematizuje nastavení globalizovaného a digitalizovaného světa umění: „co je to malba ve světě internetu?„, „co je to výstava?„, „co dnes v umění očekáváme?„. A „guerillová laboratoř“ Patrika Kriššáka pak přichází s odtajňováním samotného „nástroje“, který je či chce býti vlastní všem, kteří mají co říci: Kriššák zkoumá samotnou povahu znaku, respektive jazyka jakožto systému, jímž může býti něco vypověditelné, ale jiné zas nikoli.

„Výběr děl a autorů byl veden zprvu intuitivní, časem však jasnou vnitřní logikou. Každý z autorů určitým způsobem pracuje v jisté konexi s formáty a postupy tvůrčí umělecké „recyklace“, s vědomím jistých vizuálních vzorců či způsobů obrazového zobrazování pevně zapuštěných v iniciačních krocích umělecké moderny, vůči kterým se však jistým způsobem vymezují, či jinak na ně reagují. Téma recyklace pak vedlo – v návaznosti na otázky v dílech jednotlivých autorů – též k uvažování nad samotnou formou prezentace výstavy. Napadlo nás, že výstava, která tematizuje a lehce kriticky přistupuje k praxi recyklace historického formálního materiálu dějin moderního umění, by mohla sama k této recyklaci „nepřispívat“. Výstavy jsou dnes často dematerializovány svou nezbytnou prezentací a komunikací v prostředí webu 2.0. Mentální obraz toho, co je výstava, je pak často odrazem fotografické dokumentace výstavy. Nad rámec všech pozitiv této globální komunikovatelnosti výstav přináší takovýto trend šíření a sdílení výstav i negativa ve formě neustále se opakujícího aplikování prefabrikovaných a očekávaných „looků“/podob toho, jak by výstava měla vypadat, respektive co ji jako výstavu současného umění určuje. „Situace“ se pak stává výstavou v kolektivním vědomím tehdy, jsou-li její sdílené fotografie podobny fotografiím takových situací, které si již status „výstavy“ určitým způsobem získali.

Výstava, která nebude focena proto nechce být výstavou, která bude identifikována skrze fotografie šířené na sociálních sítích a webech prostřednictvím digitálních fotografií. „Od začátku jsme chtěli výstavu, která bude bavit, která bude nabízet nějaké kreativní řešení, která bude nějakým komentářem dnešní výstavní praxe. Přejeme si, aby byla transmediální událostí, která se neustále tvaruje v různých masových mediích, ale vždy novým, nikoli redundantním (tj. „recyklujícím“) způsobem.“ – Pavel Kubesa.