I´m not what I seem

Současná výstava Karímy Al-Mukhtarové v sobě nese nenápadnou sebeurčující dikci. Je to zdánlivě úhledná intervence do neveřejného prostoru vlastního já, jejíž subtilnost a obtížná zařaditelnost je přímoúměrná nepřehlednosti vnitřního terénu i jeho neprostupné organické emocionalitě. Korporátní uniformita a informativní přetíženost zasíťované společnosti jsou základem dezorientované existence a stabilní pocit disharmonické ne/jistoty se čím dál víc stává všední náplní obecné každodennosti. Možnosti, jak se tomu postavit, jsou zavislé jen na individuálních dispozicich. V případě Karímy Al-Mukhtarové je obranným prostředkem sebezpytná osobní archeologie, soustředěná předmětná introspekce na rukodělný způsob.

Základ jejího ego space tripu tvoří vizuální přemýšlení o hledání identity, nalézání vlastního já v tom, co se denně připlétá do cesty, a opakované pokusy o vytváření nemožného. Karíma Al-Mukhtarová do značné míry ignoruje trendy i aktuální umělecké strategie. Pracuje s tradicí vnímanou od počátku, znovuobjevuje a vrací do hry původní řemeslné techniky, takže je možné její nedoslovné intermediální umění opět regulérně a bez despektu odvozovat od slova umět. I díky tomu se jí totiž daří zaklínat čas a skrze manuální rituály zpřítomňovat minulost, aby jí dala aktuální a osobní obsah. Její v pravém slova smyslu práce přitom představují nejen přímé reakce na objektivní tady a teď, ale zároveň osobní algorytmy směřující k řešení problematického existenciáního stavu.

Karíma Al-Mukhtarová se stejně tak zabývá keramikou jako vyšíváním, což jsou – mimochodem – osvědčené terapeutické techniky. Zachází s nimi však se svéhlavou urputností, takže hlínu pálí po starém způsobu otevřeným ohněm a jehlou s nití dekoruje třeba naplavené dřevo, zeď nebo skleněnou desku. Vyhrocené kombinace postavené na nečekaných vztazích umocněné intimními formáty, které posilují soustředění a vnímavou pozornost, dávají jejím objektům unikátní rozměr a zároveň zbavují zprofanované postupy konvencí, které se k nim vážou. Tradičními technikami tak přirozeně překračuje hranice tradičních technik, dosahuje intenzívní akumulace významů a nenápadně podtrhuje i jejich odvěký magický potenciál.

Ne náhodou se součástí jejího vizuálního jazyka stalo i japonské umění kintsugi, které má svůj původ v 15. století, a týká se restaurování keramiky. Stručně řečeno – rozbité předměty, které člověk touží uchovat, nejsou scelovány tak, aby byl jejich defekt co nejméně patrný. Naopak, praskliny jsou zdůrazňovány speciální tmelovou směsí, jejíž nedílnou součástí bývá nějaký cenný materiál, nejčastěji práškové zlato. Z indispozice se tak do budoucna stává jedna ze zásadních kvalit. Podobné to může být i v životě. Vrstevnatý projekt Karímy Al-Mukhtarové je tak především o tom, že věci obvykle nejsou takové, jaké se na první pohled zdají být.