NO HEAVEN NO HELL

„Žádné nebe ani peklo. Jsou to ostatně jen kategorie, jimiž vymezujeme abstraktní pocity libosti nebo zavržení. Představme si, jak by vypadal svět bez dobra a zla pohybující se ve vakuu prenatální čistoty, v níž se lidský jedinec ocitá před zrozením, v jakémsi biologickém matrixu ráje, kdy je obklopen buničinou bezpečí a výživy. Možná bychom museli vymyslet boj dobra a zla v lineární čáře času. Protože obojí přichází s uvědomováním si zranitelnosti lidského individua. S prokazatelným zásahem myšlení závislého na kauzalitě. Jenže Matěj Olmer a Matyáš Maláč stvořili svět zahuštěných obsahů. V jejich dílech není zřetelné, zda lze v ráji strávit okamžiky dobra a v pekle bezčasí zla. Přicházejí s velmi individualizovaným rukopisem jako osobitou mentální stopou. U Matěje se bezcennost lidského harampádí (často vyjadřovaná vlepenou kolážovou intervencí) snoubí se vznešeností a krásou na pozadí mnoha dimenzionálního vesmíru, zatímco Matyáš odkazuje skrze model abstraktního jazyka k duchovní trajektorii starých mistrů. Vede náročný dialog s rafinovanými Velasquezovými kompozičními rébusy, aby sám pro sebe porozuměl citovému myšlení minulosti, která je nám všem mnohem bližší skrz vlastní zkušenost.

Výstava Matyáše Maláče a Matěje Olmera přináší vzácný dialog prolínání svobody v malířském přednesu dvou přátel, jejichž jazykem je abstraktní forma. Se zatajeným dechem můžeme pozorovat tajemné hloubky dvou odlišných vesmírů, v nichž se v podmanivé barevnosti (u Matyáše poněkud více tlumené oproti Matějově živelné), odehrává proces vznikání i zmaru. Dynamická malířská gesta umožňují pozorovatelům pronikat a spoluprožívat radost z malby, z její materie, v níž se zrozuje především každodenní schopnost opojného hédonismu velmi obyčejných rituálů. Matěj Olmer ve svých básnivých dílech s neméně poetickými názvy jako „Ve zlatém povrchu lampy se odráží oranžově hořící svět,“ sleduje sladkou nicotnost marnivé lidské existence, nastavuje jí mnohá zrcadla šalebných nástrojů sebeklamu. Nechává na sebe padat svět, aby jej podpíral jako Atlant. Matyáš Maláč se ve svém nynějším kompaktním cyklu oprošťuje od svých předešlých entropií, blízkých chilskému Robertu Mattovi, a vystihuje stav neuspořádanosti v jeho zákonitostech řádu. Jako bychom na této komorní výstavě cítili, že malířství je božským vnuknutím a lidská imaginace bolestnou překážkou vedoucí k poznání. Oba umělci se neznatelně ovlivňují, zkoumají a také ponořují do horoucích pekel, protože jedině tam mohou objevit pravou čistotu a spanilost bílé perly. „ – Patrik Šimon