Fighting Aikor

• V krajině světélkujících plodů a neblednoucí zeleně vyhasíná primární zdroj energie. Zrak se začíná proměňovat v achromatické spektrum vyprázdněné nicoty a pohlcujícího absolutna, do šedavého mlhavého requiem fragmentů vzpomínek a snů. Je třeba vydat se na pouť rychle předtím, než vyhasne úplně, zároveň ale trpělivě až poté, co měsíční svit nabije zdroj svou silou. Neúspěch by byl fatální. Zatímco se koupou ve studeném světle a občerstvují opojnou sladkostí rozličných šťáv, vyprávějí jim průvodci o lstivé bytosti, která na ně na druhé straně čeká. O krádežné bytosti, jíž se nikdo nevyhne. Oni se zde však nenacházejí poprvé, ani zde a ani na dalších světech. Znají tuto bytost lépe než kdokoliv jiný; oslovují ji sice různými jmény a rozpoznávají její různé podoby, pro tuto chvíli ji však nazývají Aikor.
• Narativ fikčního světa globální pop ikony osmdesátých let, zbožňované hračky, ale i sběratelského kousku Monchhichi v mnohých ohledech přibližuje umělecký projev Jakuba Janovského (1984) a Evy Macekové (1984). Po formální stránce expresivně výrazné a mediálně bohaté práce obou autorů vycházejí z okruhu témat dětství, dospělosti, vyrovnání se s prázdnotou či s neschopností tvořit. Stejně jako se osrstění přátelé v pohádkovém světě snaží v souboji se zahořklým čarodějem navrátit vidění jednomu z nich, a to za účelem záchrany zářícího ovoce, které je pro snění ostatních klíčové, stejně tak se i oba autoři často ocitají v pomyslných duelech – u Macekové je to duel se sebou samou, u Janovského se povětšinou odehrává skrze rukojmí. Určitou míru infantilismu a navrácení se k období mnohoznačného růstu pak konkrétně spojuje motiv dětské (generační) hry, která se v praxi autorů ukazuje jako hra deformovaná, anonymní či nečasová. Tvorba Janovského interpretuje lidskou povahu včetně té dětské na základě archetypálních situací, po vzoru sondy určitého typu – vynáší na světlo časté ironie glorifikovaného věku nevinnosti. Výjevy Macekové lze považovat za jakési scénáře, ve kterých je možné dohledat opakující se pokusy rekonstruovat epizody vlastních zážitků, ev. snahu budovat pochopení pro nejednoznačnost a neukončenost epizod aktuálních. To, co je oběma autorům společné, je neiluzivnost barev, která se v kombinaci se zvolenými technikami místy dostává až do anarchizujících poloh. Ono vyhasínající zářící ovoce lze proto vzdáleně vnímat jako paralelu k vystaveným dílům, když blednoucí tóny Jakuba Janovského místy přecházejí v odstíny jedu Evy Macekové.
• Slunce vychází; země vyprahlé půdy a černého ostružiní čeká.

V Praze působící Jakub Janovský (*1984, Jihlava) je absolventem pražské Akademie výtvarných umění, konkrétně Ateliéru kresby Jitky Svobodové. Široké mediální rozkročení jeho prací zastupuje nikoli pouze plátno v podobě drobných i velkoformátových maleb či papír jako koláž, ale také smalt, video či socha. Janovský je výraznou osobností na poli současné tuzemské figurativní malby, jeho tvorba je tematicky konzistentní a jeho díla jsou zastoupena v mnoha soukromých sbírkách. Autorovy práce byly k vidění v Národní galerii, Alšově jihočeské galerii, DOXu, Jilské 14, AKATE Alfons-Kern-Turm Pforzheim či na bienále Ostrale v německých Drážďanech.

Eva Maceková (*1984, Martin, Slovensko) vystudovala Ateliér Ilustrace a grafiky na pražské UMPRUM. V současnosti tvoří a působí v Praze, přičemž pro její práci je charakteristická různorodost technik: věnuje se jak malbě, tak ilustraci a grafice či ruční práci s textilem. Maceková rovněž dluhodobě spolupracuje s kulturním čtrnáctideníkem A2 jako autorka obálek. Její bezprostřední rukopis se vyznačuje silnou kresebností a barevností. Vystavovala např. v DOXu, City Surfer Office, Ville Pellé, Etc. galerii, Trafo Gallery či Halle Saint Pierre v Paříži. V roce 2018 byla nominována na ceny Czech Grand Design v kategorii Ilustrátor roku.