Ludmila Smejkalová

Animal Print Meets Tropical Sunset

25.4.2019 — 19.5.2019
Vernisáž 25.4.2019 18:00

kurátor/ka:
Radek Wohlmuth

Hledání ideální čisté kompozice tvarů, symboliky květin, make up masek. Totemy dámských kabelek a rtěnek. Výstava Ludmily Smejkalové je šamanismem hot couture, kde souboj grafiky a expresivních sil, provází cestou z pralesa reklamních zkratek až do Afrik a Jižních Amerik..

“ Název výstavy Ludmily Smejkalové (1979) vypovídá minimálně o dvou věcech: že ji přitahují a zajímají extra výrazné motivy, které mohou jít až za běžnou hranici smyslovosti, a o tom, že se – kromě jiného – svou prací vztahuje také ke světu módy. Pokud se pojmenování rozklíčuje i jako konkrétní citace z předjarní kolekce Versace pro švédské oděvní impérium H&M (2011) je možné v obecné rovině přidat další významovou vrstvu. Totiž zmatení (zpochybnění) tradičních domén a tím zároveň i jasně definovaných kategorií, ve smyslu estetických a technologických jistot, které se k nim vážou, ve prospěch fúzí. To, co bylo ještě před časem ze své podstaty skoro nemyslitelné, protože by to působilo podvratně vůči všemu, co taková entita ztělesňovala, dnes představuje nejen přípustnou strategii, ale je naopak základem všeobecně akceptované multižánrové platformy, která je přitažlivá právě tím, že nerespektuje tradiční pravidla. Tak jako haute couture a fast fashion i vysoké umění a užitá tvorba nebo prostě jiné oblasti vizuální kultury vytvářejí teritorium, z něhož je možné bez omezení svobodně čerpat. Právě to dělá i Ludmila Smejkalová. Její práce je charakteristická především přisvojením si vizuálních prvků nejen módy a grafického designu, ale třeba i make-upu, floristiky nebo tattoo, a aktivním nakládáním s nimi. Vše do jediného konzistentního celku uvádí především výrazně stylizovaný eklektický rukopis, založený na lineárním vymezování tvarů a splývavé ploché malbě někdy kombinované s gestikou na kaligrafický způsob. V centru zájmu Ludmily Smejkalové jsou pak především ornamentálně definované textury, které naplňují parametry její osobní mytologie a zároveň odkazují ke konkrétním zdrojům inspirace, ať už jsou to fashion magazíny, ornamenty portugalských dlaždiček azulejos nebo třeba květiny. Nejde samozřejmě jen o vizuální vjemy ve smyslu motivu, struktury či barevnosti. Nejde ani jen o formální řešení rozkročené mezi expresí a šablonami, geometrií a organikou. Neméně důležité jsou také informace, které se k tomu všemu vážou a přicházejí odkudkoli – prostřednictvím literatury, youtube či poslechových relací. Svět Ludmily Smejkalové je otevřený, prolínavý, emotivní, symbolicky podmíněný a téměř úplně motivovaný subjektivními prioritami. Jeho podstata je stejně tak založená na zkušenostech jako touhách, představách a snech. Z tohoto pohledu je nejvíc ze všeho autoportrétní. Bez ohledu na to, jak exotické artefakty používá, bezprostředně se vztahuje k jejímu tady a teď. Týká se nejen hledání sebe sama, ale i krásy, pokoušení dokonalosti a ideálu. A ženská protikladnost k tomu všemu patří tak nějak sama o sobě. “ – Radek Wohlmuth